Zemřel Jürgen Habermas, filosof dialogu. Bylo mu 96 let

Filosof, kterého naučil komunikovat vlastní hendikep

Jürgen Habermas, jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století a klíčová postava Frankfurtské školy, zemřel 14. března 2026 ve Starnbergu u Mnichova ve věku 96 let. Zprávu potvrdilo jeho nakladatelství Suhrkamp Verlag s odvoláním na rodinu.

Narodil se s rozštěpem patra. Opakované operace v dětství mu ztížily řeč natolik, že boj o porozumění — doslova fyzický boj o to, aby mu druzí rozuměli — formoval celé jeho celoživotní dílo. „Důležitost mluveného jazyka jsem vnímal jako vrstvu společného, bez které jako jednotlivci nemůžeme existovat," řekl Habermas v jednom z pozdějších rozhovorů. Z chlapce, kterému nebylo rozumět, vyrostl filosof, pro něhož se komunikace stala základním kamenem demokracie.

Od poválečného Německa k Frankfurtské škole

Habermas se narodil v roce 1929 v Düsseldorfu a vyrůstal v Gummersbachu. V 10 letech se stal členem Deutsches Jungvolk — sekce Hitlerjugend pro mladší chlapce. V 15 letech, kdy nacistické Německo padlo, zažil podle vlastních slov počátek nové éry.

Norimberské procesy a odhalení koncentračních táborů mu změnily život. Bez tohoto momentu by podle svých slov nenašel cestu k filosofii a sociální teorii. V 50. letech se stal prvním asistentem Theodora W. Adorna na Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu — kolébce kritické teorie. V roce 1964 převzal katedru filosofie a sociologie po Maxi Horkheimerovi na Frankfurtské univerzitě. V letech 1971–1981 vedl Ústav Maxe Plancka ve Starnbergu — městě, kde o čtyři a půl desetiletí později zemřel.

Dílo, které změnilo společenské vědy

Habermasovým nejslavnějším dílem je dvousvazkový opus Teorie komunikativního jednání (1981), kde rozvinul koncept komunikativní racionality — rozum nezakotvený v kosmickém řádu, ale ve strukturách mezilidské jazykové komunikace. Mezinárodní sociologická asociace (ISA) ji zařadila jako 8. nejvýznamnější sociologické dílo 20. století.

Už v roce 1962 publikoval Strukturální proměnu veřejnosti — přelomovou práci o tom, jak vzniká a funguje veřejná sféra. Kniha se stala jedním z nejcitovanějších textů v mediálních studiích. Habermas v ní ukázal, že veřejná debata není samozřejmost — je historický výdobytek, který může být zneužit i zničen.

Čísla hovoří jasně: v roce 2007 ho Times Higher Education zařadil jako 7. nejcitovanějšího autora v humanitních vědách s 1 049 citacemi knih za rok — před Maxem Weberem (971). Jeho díla byla přeložena do více než 40 jazyků.

Historikerstreit: obhajoba unikátnosti holocaustu

V 80. letech se Habermas stal klíčovou postavou tzv. sporu historiků (Historikerstreit), v němž odmítl snahy konzervativních historiků relativizovat holocaust srovnáváním se sovětskými zločiny.

Berlínský historik Ernst Nolte tvrdil, že nacistické zločiny lze chápat jako reakci na bolševismus. Habermas mu v roce 1986 v Die Zeit ostře oponoval: holocaust je unikátní a jakýkoli pokus o jeho relativizaci je morálně nepřijatelný. Jeho pozice se stala celospolečenským konsensem.

Z tohoto sporu vyrostl i Habermasův koncept ústavního patriotismu (Verfassungspatriotismus) — politická loajalita založená na hodnotách liberálně-demokratické ústavy, nikoli na národní kultuře. Aplikoval jej na Evropskou unii a prosazoval evropský federalismus jako protiváhu nacionalismu. V eseji pro New Left Review v roce 2001 argumentoval, proč Evropa potřebuje ústavu.

Poslední velká polemika: válka na Ukrajině

V letech 2022–2023 Habermas vyvolal kontroverzní debatu svými výzvami k diplomatickému řešení války na Ukrajině. Varoval před eskalací konfliktu s jadernou mocností a obhajoval opatrný postoj kancléře Scholze.

Historik Timothy Snyder z Yale mu v Frankfurter Allgemeine Zeitung ostře oponoval — argumentoval, že Habermas ignoruje paralely Putinovy rétoriky s nacistickou propagandou a německou historickou odpovědnost vůči Ukrajině. Habermas čelil obvinění z obhajoby diskreditované tradice západoněmeckého pacifismu.

Sám Habermas v eseji pro časopis Granta v červenci 2023 napsal: „Ohromila mě bezmyšlenkovitost a krátkozrakost nespoutané emocionální identifikace se samotnou událostí války jako takovou." Šlo o jeho poslední velký vstup do veřejné debaty — debaty, která v Německu stále rezonuje v kontextu historického zlomu (Zeitenwende) v bezpečnostní politice.

Habermas a české myšlení

V češtině vyšla Strukturální proměna veřejnosti (Filosofia, Praha 2000), dříve Výbor ze sociálně-filosofických studií (SPN, 1970) a Dialektika a sociologie (Svoboda, 1967). Recepcí jeho myšlenek se zabýval Filosofický ústav AV ČR.

Pro české prostředí je zajímavá paralela s Janem Patočkou. Oba čerpali z Husserlova konceptu Lebenswelt (životního světa) a oba se zabývali krizí Evropy — ale s odlišnými závěry. Habermas prosazoval komunikativní racionalitu, Patočka existenciální fenomenologii. Klíčovým českým habermasiánem je Marek Hrubec z Filosofického ústavu, autor knihy Demokracie, veřejnost a občanská společnost (2004).

Habermasovy myšlenky o veřejné sféře a komunikativním jednání rezonovaly s postkomunistickou transformací — otázka, jak budovat demokratický dialog ve společnosti, která desítky let žádný neznala, byla přesně tím, čím se Habermas zabýval celý život.

Osobní ztráty posledních let

Habermasova smrt přichází po sérii osobních tragédií. V roce 2023 zemřela jeho dcera Rebekka, v roce 2025 manželka Ute Habermas-Wesselhoeftová. Přežívají ho syn Tilmann a dcera Judith.

Hessenský premiér Boris Rhein v kondolenci uvedl: „S Jürgenem Habermasem ztrácíme jednoho z největších myslitelů naší doby. Habermas nám ukázal, že demokracie žije rozhovorem — ochotou naslouchat, vyměňovat si argumenty a společně hledat pravdu." Hessenský ministr vědy Timon Gremmels dodal: „Jeho myšlení rozhodujícím způsobem formovalo kritickou teorii Frankfurtské školy a celosvětově stanovilo měřítka pro vypořádávání se s demokracií, veřejností a společenským rozumem."

Jeho poslední knihou byl Ein neuer Strukturwandel der Öffentlichkeit und die deliberative Politik (2022) — reflexe o proměně veřejné sféry v éře sociálních sítí, 60 let po prvním Strukturwandelu. I ve svých 93 letech se vracel k tématu, které definovalo celý jeho život: jak chránit prostor pro rozumný dialog.