Hurvínek slaví 100 let: proč česká loutka dobyla svět

Sto let od první opony: jak Hurvínek přišel na svět

Hurvínek poprvé vystoupil 2. května 1926 na jevišti Loutkového divadla Feriálních osad v Řemeslnické besedě v Plzni. Vytvořil ho Josef Skupa jako drzého syna svého staršího Spejbla — a proměnil tím české loutkářství v mezinárodní fenomén zapsaný na seznamu UNESCO.

Přesně před sto lety — 2. května 1926 — se na plzeňském jevišti poprvé objevila loutka s drzým úsměvem a neposedným hlasem. Jejím autorem byl Josef Skupa, vystudovaný matematik a učitel kreslení, který loutkářství začínal jako koníček. Spejbla navrhl už v roce 1919 jako karikaturu „zmateného měšťáka" s velkýma ušima a pleší. Jenže Spejbl sám na jevišti nefungoval — chyběl mu partner. Řešením se stal Hurvínek, drzý syn vyřezaný Gustavem Noskem podle Skupova návrhu.

Datum oslavy není náhodné. Na přesný den stého výročí — 2. května 2026 — má v Hlavním sále Divadla Spejbla a Hurvínka premiéru inscenace „Kabaret Hurvajz". Divadlo se navíc v březnu 2026 vrátilo do své dejvické budovy po roční rekonstrukci — s 281 novými sedadly a novým studiovým jevištěm. Celkem je na jubilejní rok 2026 plánováno pět premiér.

Od plzeňské scény po čtyři kontinenty

Divadlo Spejbla a Hurvínka, založené v Plzni roku 1930, bylo prvním profesionálním loutkovým divadlem v Československu. Pod vedením Miloše Kirschnera expandovalo do více než 30 zemí na čtyřech kontinentech.

Skupa nejen tvořil loutky — budoval instituci. V roce 1930 založil v Plzni první profesionální loutkové divadlo v Československu. O tři roky později se stal prezidentem mezinárodní loutkářské organizace UNIMA a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1957. Mezi tím přežil věznění gestapem v Drážďanech (1944–1945), kam ho nacisté poslali za protirežimní satiru prostřednictvím loutek.

Po Skupově smrti převzal divadlo Miloš Kirschner, který ve čtrnácti letech daboval hlasy pro loutkové divadlo v pražské Libni — a Skupa si ho tehdy všiml, ale mladý Kirschner odmítl. Nakonec se k loutkám přece jen vrátil a během čtyřiceti let rozšířil dosah Spejbla a Hurvínka do více než 30 zemí. Představení se hrála v 18 jazycích — pro každou zemi najímal rodilé mluvčí a rétorické kouče. V USA byl jmenován čestným členem amerických loutkářů.

Proč loutka z roku 1926 stále plní divadlo

Divadlo Spejbla a Hurvínka dosahuje návštěvnosti přes 69 800 diváků za sezónu při průměrné obsazenosti 93,39 %. Klíčem je generační předávání — loutky mění hlasy i tvůrce, ale vztah otce a syna zůstává univerzální.

Čísla mluví jasně: 69 800 diváků za sezónu, 93,39 % obsazenost, 420 představení ročně — z toho 349 na domácí scéně a 71 na zájezdech. Pro srovnání: průměrná obsazenost veřejných divadel v Česku se pohybuje kolem 80 %. Spejbl a Hurvínek jsou výjimka.

„Kolem Hurvínka se vystřídaly generace lidí a vložily do něj spoustu lásky," říká Denisa Kirschnerová, ředitelka divadla od roku 2017 a dcera Heleny Štáchové, dlouholeté interpretky ženských postav. Kirschnerová napsala svůj první text pro divadlo v osmnácti letech. Dnes vede soubor, který stojí před klíčovou výzvou: oslovit generaci vyrůstající na digitálním obsahu.

Divadlo na to reaguje novými formáty. Do kin vstoupil film „Hurvínkova cesta do Tramtárie" (režie Vojtěch Frič) — filmový záznam divadelního představení obohacený o filmové efekty. Současným hlasem Hurvínka je Martin Trecha, který roli převzal v roce 2022. Řezbář Radko Haken dal loutkám moderní vizuální podobu. Proměňují se tvůrci, hlasy i technologie — ale dynamika drzého syna a zmateného otce zůstává.

České loutkářství: tradice s kořeny v 18. století

České loutkářství se rozvíjí od poloviny 18. století. Kočovní loutkáři hráli česky a přispěli k šíření jazyka v období národního obrození. UNESCO v roce 2016 ocenilo tuto tradici zápisem na seznam nehmotného kulturního dědictví.

Hurvínek není ojedinělý případ — stojí na tradici staré přes 250 let. Kočovní loutkáři hráli česky v době, kdy to nebylo samozřejmé, a přispěli k šíření českého jazyka v období národního obrození. UNESCO při zápisu v roce 2016 zdůraznilo, že české loutkářství představuje neobvyklou jednotu performativního a výtvarného umění — loutky jsou ovládány nitěmi (marionety) nebo zespoda (javajky).

Zajímavé je, že zápis je společný s českou a slovenskou tradicí. V Česku dnes působí 9 profesionálních loutkových divadel, přibližně 100 nezávislých souborů a kolem 300 amatérských skupin. To je na zemi s deseti miliony obyvatel neobvyklá hustota — loutkářství tu není okrajový žánr, ale živá součást kulturní infrastruktury.

Co to znamená pro českou kulturu

Stoleté výročí Hurvínka připadá na období, kdy české loutkářství čelí výzvě generační relevance. Divadlo S+H na to odpovídá rekonstrukcí, novými formáty a filmem — ale otázka, zda tradice přežije éru TikToku, zůstává otevřená.

„Připadá mi neuvěřitelné, že se po téměř roce vracíme do našeho domovského divadla, které prošlo tak zásadní proměnou," říká umělecký šéf David Janošek. Rekonstruovaná budova v Dejvické ulici s novým studiovým jevištěm je odpovědí na praktickou otázku: jak přilákat publikum, které má v kapse celý internet.

Stopadesátileté kořeny, stoleté výročí jedné loutky, desetileté UNESCO uznání (2016) — česká loutkářská tradice se právě nachází v bodě, kdy slaví svou minulost a zároveň hledá budoucnost. Obsazenost 93 % naznačuje, že zatím vyhrává.

Viděli jste někdy Spejbla a Hurvínka naživo? Zajímalo by vás, jak vlastně vzniká loutka pro profesionální divadlo — od návrhu přes řezbářskou dílnu až po první zkoušku na jevišti?