Sbormistr a zákon: kdy může soud zakázat vysílání filmu

Dva dny po Českých lvech přišel zákaz

Obvodní soud pro Prahu 4 vydal 16. března 2026 předběžné opatření zakazující televizní vysílání filmu Sbormistr v České republice. Film zůstává na Netflixu, Apple TV+ i dalších streamovacích platformách — zákaz se vztahuje výhradně na pozemní televizní vysílání.

Dva dny předtím film slavil. Tři České lvy, včetně ceny pro šestnáctiletou debutantku Kateřinu Falbrovou za nejlepší ženský herecký výkon. Třináct nominací, ocenění od Sdružení české filmové kritiky. A pak — soudní zákaz.

Žalobu podala Karolína R., jedna z obětí sbormistra Bohumila Kulínského, odsouzeného za pohlavní zneužívání a útisk členek dětského sboru Bambini di Praga. Žádá zákaz televizního vysílání a 10 milionů korun na pomoc obětem sexuálního násilí — ne pro sebe.

Proč soud zakázal vysílání jen v televizi

Soud rozlišil mezi televizním vysíláním a streamingem. Televizní vysílání by oslovilo až milion diváků — oproti 125 tisícům v kinech — a divák si obsah aktivně nevybírá. U streamingu si divák film volí sám a cíleně, proto soud považoval TV vysílání za kvalitativně odlišný zásah do práv žalobkyně.

Advokát žalobkyně Ivan David to upřesnil: „Nežádáme ani v žalobě, ani formou předběžného opatření, aby film byl stažen ze streamovacích platforem nebo aby nemohl být hrán v kinech." Soud přijal tuto logiku — televizní vysílání by navíc bylo doprovázeno propagační kampaní, která by prohloubila zásah do práv Karolíny R.

Film Sbormistr (režie Ondřej Provazník, 2025) měl premiéru v Hlavní soutěži MFF Karlovy Vary, kde získal Cenu Europa Cinemas Label. V českých kinech ho vidělo přes 125 tisíc diváků a vydělal přes 20 milionů korun. Na streamovacích platformách zůstává dostupný bez omezení.

Příběh oběti versus umělecká svoboda

Jádrem sporu je otázka, zda film bez souhlasu žalobkyně vypráví její konkrétní příběh. Soud konstatoval „markantní podobnosti" mezi dějem filmu a životem Karolíny R. a připustil, že podstatné části filmového příběhu může žalobkyně oprávněně vnímat jako svůj vlastní příběh.

Karolína R. svou pozici vysvětlila konkrétně: „V roce 1992, kdy se film odehrává, mi bylo stejně jako hlavní postavě Karolíně 13 let. V daném období neexistuje jiný doložený případ třináctileté dívky, kterou by Bohumil Kulínský zneužíval způsobem zobrazeným ve filmu." Tvůrci na počátku roku 2026 změnili křestní jméno hlavní postavy, ale soud konstatoval, že tato změna neodstraňuje riziko identifikace — ve veřejném prostoru už došlo ke spojení filmové postavy s osobou Karolíny R.

Producent Jiří Konečný označil situaci za „zdánlivý paradox a absurditu": „Dělali jsme film kvůli tomu, abychom upozornili na situaci a problémy obětí. Takže je zdánlivým paradoxem a absurditou, že jsme nakonec osočováni z toho, že jsme to nezvládli." Zároveň zdůraznil, že „předběžné opatření nepředstavuje rozhodnutí o vině či nevině, jde pouze o dočasné opatření do doby, než bude věc pravomocně posouzena."

Režisér Ondřej Provazník připustil inspiraci kauzou Bambini di Praga: „Přestože tu inspirace děním v Bambini di Praga je — a nikdy jsme to nepopírali —, zobrazené situace jsou vědomě odlišné a fiktivní." Dodal ale: „Nechceme vést soud proti oběti, ale jsme do něj tlačeni. Budeme se bránit."

Psycholožka Natália Schwab Figusch z Institutu traumasenzitivního přístupu zasadila spor do odborného kontextu: „Pro oběti podobných činů je velmi důležité mít kontrolu. Pocit bezmoci je součástí toho, jak trauma vzniká. Zvyšuje pocit viny a hanby. Pokud se do doby traumatu oběť vrátí, tyto pocity se vracejí také." Soud argumentoval právě sekundární a terciární viktimizací — případ se dotýká „nejintimnější oblasti soukromého života, tedy sexuální integrity" a žalobkyně byla obětí trestného činu v době nezletilosti.

Jak funguje předběžné opatření v české justici

Předběžné opatření podle § 74 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb.) umožňuje soudu nařídit dočasnou úpravu poměrů, pokud hrozí nenapravitelná újma. Nejde o konečný verdikt — soud dosud meritně nerozhodl.

Ochrana osobnosti je v české legislativě zakotvena v § 81–82 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Chráněna je osobnost člověka včetně soukromí, důstojnosti a projevů osobní povahy. Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se upuštění od neoprávněného zásahu. Zákon č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů pak definuje sekundární viktimizaci a přiznává zvláště zranitelným obětem — dětem a obětem sexuálních trestných činů — zvýšenou ochranu.

Klíčové je, že předběžným opatřením nelze dosáhnout toho, co by mělo být přiznáno až pravomocným rozsudkem. Soud proto omezil zákaz na televizní vysílání, které považoval za nejintenzivnější formu zásahu — kina a streaming ponechal bez omezení.

Německý precedent: zákaz, který nakonec padl

Podobný případ řešilo Německo v roce 2006, kdy Vrchní zemský soud ve Frankfurtu zakázal promítání filmu Rohtenburg (Grimm Love) o kanibalu Arminu Meiwesovi. Spolkový soudní dvůr zákaz v roce 2009 zrušil s poukazem na veřejný zájem.

Německý soud původně rozhodl, že osobnostní práva převažují nad uměleckou svobodou, zejména proto, že film byl „pouze zábava, nikoli informování". Spolkový soudní dvůr (BGH) však zákaz zrušil — film fakta nezkresloval a existoval veřejný zájem na informacích o případu.

Případ Sbormistra je ale v jednom zásadně odlišný: německý zákaz chránil pachatele, český zákaz chrání oběť trestného činu. To mění celou dynamiku argumentace — veřejný zájem na informacích stojí proti právu zranitelné oběti na soukromí.

Podle Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) spadá umělecká svoboda pod článek 10 Úmluvy o lidských právech (svoboda projevu), ale může být omezena pro ochranu práv jiných (článek 8 — právo na soukromí). Klíčová je proporcionalita a test veřejného zájmu, jak ukazuje judikatura Von Hannover proti Německu.

Kauza Bambini di Praga: pozadí případu

Bohumil Kulínský, sbormistr dětského sboru Bambini di Praga, byl v roce 2009 pravomocně odsouzen na 5,5 roku vězení za pohlavní zneužívání 23 dívek a útisk 19 dalších. Policie evidovala celkem 49 případů v období 1984–2004.

Kulínského případ je jednou z největších kauz sexuálního zneužívání dětí v české historii. Krajský soud ho dvakrát osvobodil, než byl nakonec odsouzen. Zemřel v září 2018 ve věku 59 let. Bratr Karolíny R., filmový režisér Radovan Síbrt, napsal otevřený dopis České filmové akademii žádající, aby film nebyl vyslán na Oscary — sám prožívá sekundární viktimizaci spojenou s veřejným zpracováním příběhu své sestry.

Kateřina Falbrová, šestnáctiletá herečka v hlavní roli, o filmu řekla, že jí „až po roce došlo, co vlastně natočila". V době natáčení jí bylo 13–14 let — stejně jako její filmové postavě.

Zajímá vás, kde by měla ležit hranice mezi uměleckou svobodou a ochranou obětí? Kdy je příběh natolik „obecný", že si ho nikdo nemůže přivlastnit — a kdy už vypráví konkrétní osud konkrétního člověka?