NATO vs. ruské provokace: proč Aliance dosud jen přihlíží

V dubnu 2026 se ruská stíhačka Su-27 přiblížila na šest metrů k neozbrojenému britskému letounu nad Černým mořem — incident zveřejnilo britské ministerstvo obrany 20. května. O tři dny později prezident Petr Pavel v rozhovoru pro The Guardian vyslovil něco, co se dosud žádný evropský lídr neodvážil říct nahlas: NATO by mělo začít ruská letadla sestřelovat.

Pavel nenavrhl válku. Navrhl změnu pravidel — přechod od trpělivého přihlížení k asymetrické odpovědi, která „nezabíjí lidi, ale je dostatečně citlivá, aby Rusko pochopilo, že tohle není cesta." Mezi opatřeními zmínil odpojení ruských bank, vypnutí satelitů nebo internetu.

Co jsou ruské provokace pod prahem článku 5

Rusko od anexe Krymu v roce 2014 systematicky testuje odhodlání NATO akcemi, které těsně nedosahují prahu kolektivní obrany podle článku 5 Washingtonské smlouvy — narušování vzdušného prostoru, sabotáže infrastruktury, kyberútoky a zpravodajské operace.

Moskva se naučila operovat v šedé zóně. Jak to popsal sám Pavel: „Po nelegální anexi Krymu se naučila, jak NATO funguje, a vyvinula styl chování, který téměř dosahuje prahu článku 5, ale vždy ho drží mírně pod touto úrovní." Právní expert Michael Schmitt z platformy Just Security identifikoval tři právní základy, na nichž by NATO mohlo silovou odpověď postavit: svrchovanost státu, sebeobrana podle článku 51 Charty OSN a povinnosti vyplývající z práva neutrality.

Narušení vzdušného prostoru NATO: od čtyř k osmnácti za rok

Počet ruských narušení vzdušného prostoru NATO vzrostl z 6 incidentů v roce 2024 na 18 v roce 2025, tedy o 200 %. V období září 2025 až leden 2026 bylo zaznamenáno 30 podezřelých nebo potvrzených narušení — více než 23 za celé předchozí tříleté období.

Nejde jen o letadla. Počet ruských sabotážních operací v Evropě se podle Mezinárodního institutu strategických studií (IISS) zčtyřnásobil mezi lety 2023 a 2024 — cílem byly plynovody, komunikační kabely a logistické uzly napojené na zásobovací řetězce směrem na Ukrajinu. Analytik Frederic Lemieux charakterizuje narušení jako „systematický tlak, nikoli epizodické přílivy."

V roce 2025 bylo narušeními zasaženo šest členských států NATO — Rumunsko, Polsko, Estonsko, Litva, Turecko a Francie. Roj 21 dronů nad Polskem donutil uzavřít civilní letiště ve Varšavě, Rzeszówě a Lublinu. Estonsko a Polsko na to reagovaly aktivací článku 4 — konzultačního mechanismu, který byl v historii NATO využit jen několikrát.

Šest metrů od katastrofy: incident nad Černým mořem

V dubnu 2026 se ruská Su-35 přiblížila k britskému průzkumnému letounu RC-135W Rivet Joint natolik, že se spustily nouzové systémy včetně deaktivace autopilota. Su-27 provedla šest průletů ve vzdálenosti pouhých šesti metrů.

Britský ministr obrany John Healey incident označil za „nebezpečné a nepřijatelné chování ruských pilotů vůči neozbrojenému letadlu operujícímu v mezinárodním vzdušném prostoru." Británie podala formální protest u ruského velvyslanectví v Londýně. Jde o nejzávažnější incident zahrnující typ Rivet Joint od roku 2022, kdy ruská stíhačka údajně vypálila střelu směrem k britskému letounu nad Černým mořem.

Právě tenhle typ incidentu má Pavel na mysli. Moskva nebezpečná přiblížení rutinně označuje za legitimní doprovod cizích letounů. NATO hovoří o riziku „miscalculation" — neúmyslné eskalace způsobené opakovanými kontakty bez komunikace.

Arzenál, který NATO nepoužívá

NATO má k dispozici široký arzenál asymetrických nástrojů — od odpojení bank přes kybernetické operace po diplomatické expulze. Na summitu ve Varšavě v roce 2016 přijalo strategii proti hybridní válce a od roku 2022 deklaruje, že hybridní akce mohou vést k aktivaci článku 5.

Západní spojenci už jednou sáhli k finanční „jaderné zbrani" — v únoru 2022 odpojili řadu ruských bank od systému SWIFT. Francouzský ministr financí Bruno Le Maire tehdy tento krok tak přímo pojmenoval. Po narušení polského vzdušného prostoru v září 2025 NATO spustilo operaci Eastern Sentry — posílení protivzdušné obrany na východním křídle.

Odborníci z European Leadership Network doporučují kombinaci dvou přístupů: „deterrence by denial" (odepření cíle) a „deterrence by punishment" (potrestání agresora). Samotná odolnost nestačí — NATO musí ukládat věrohodné náklady prostřednictvím sankcí, kybernetických protiopatření a diplomatických expulzí.

Proč NATO váhá — a kdo varuje

Bezpečnostní analytik Andor Šándor varuje, že tvrdší rétorika může přispět k nebezpečné eskalační spirále. Hranice mezi odstrašením a eskalací je velmi tenká, zejména v atmosféře rostoucí nervozity v Rusku.

Jan Ludvík z Univerzity Karlovy upozorňuje na klíčový problém: „NATO je na otevřenou agresi připravené, ale ruské provokace v šedé zóně — těsně pod prahem článku 5 — představují zásadní problém, na který Aliance nemá jasnou odpověď." Nekonzistentní reakce členských států tento problém prohlubují — Norsko v roce 2025 nezveřejnilo tři narušení svého vzdušného prostoru, zatímco Estonsko aktivovalo článek 4. Nekonzistence zvou k dalšímu testování.

Ruský náměstek ministra zahraničí varoval před přímým střetem Ruska a NATO „s katastrofálními následky." Šándor dodává, že po téměř čtyřech a půl letech války by měl Západ více přemýšlet o diplomatických řešeních.

Zlomový moment na Globsecu

Pavlova výzva zazněla na konferenci Globsec Forum 2026 v Praze (21.–23. května), kde současně ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha prohlásil, že ve válce nastává zlomový moment a příměří je možné dosáhnout letos.

Sybiha však dodal zásadní podmínku: „Jejich jazyk je jazykem ultimát a kapitulace." Podle něj Rusko nezměnilo svou rétoriku — což potvrdila jednání delegací v Istanbulu. Napětí mezi touhou po konci války a obavou z kapitulační dohody shrnul Pavel jednou větou: „S následky špatného míru na Ukrajině budeme žít po desetiletí."

Pavel také vyzval americké vyjednavače Steva Witkoffa a Jareda Kushnera k tvrdšímu postoji vůči Rusku a propojení úlev ze sankcí s případným mírovým urovnáním. Podpora Ukrajiny podle něj „není charita, ale přímá investice do evropské bezpečnosti."

Říkali jste si někdy, kde přesně leží hranice mezi odstrašením a eskalací? A kdo vlastně rozhoduje, kdy ji NATO překročí?