Josef Šimonek: syn sedláka, který zachránil Škodovku

Sedlákův syn v čele Škodovky

Josef Šimonek se narodil 26. března 1862 ve Stránce u Mělníka jako syn drobného sedláka. Z kancelářského praktikanta se vypracoval na nejmocnějšího muže Škodových závodů a po vzniku Československa zachránil podnik před krachem — a sám se stal baronem, senátorem a majitelem tří panství.

Za čtrnáct dní to bude 164 let od jeho narození. Jméno Josef Šimonek dnes zná málokdo — přitom bez něj by Škodovy závody možná nepřežily první rok republiky. Příběh čtyř generací jeho rodu je zrcadlem českých dějin dvacátého století: vzestup za monarchie, vrchol za první republiky, pád za komunismu a obnova po roce 1989.

Otec ho poslal na gymnázium do České Lípy, kde se naučil plynně německy — jazyk, který mu otevřel dveře do Škodovky. V roce 1883 nastoupil do závodů v Kyjevě, o dva roky později ho zakladatel Emil Škoda povolal do centrály v Plzni. Šimonek stoupal rychle: prokurista v roce 1891, komerční ředitel ve Vídni v roce 1904. Když Emil Škoda v roce 1900 náhle zemřel ve Štýrsku, stal se poradcem jeho syna Karla — a fakticky mužem číslo dvě celého podniku.

Jak Šimonek zachránil Škodovku pro Československo

Po rozpadu Rakousko-Uherska byly Škodovy závody ze 100 % závislé na německém kapitálu, který po pádu monarchie zkolaboval. Šimonek díky svým mezinárodním kontaktům zprostředkoval vstup francouzské firmy Schneider et Cie, která 25. září 1919 získala majoritní podíl a zachránila podnik zaměstnávající 35 000 lidí.

Základní kapitál akciové společnosti byl zvýšen ze 72 na 115 a poté na 144 milionů korun. Karel Škoda musel odejít — byl příliš provázaný se starou monarchií. Jeho odchod ukončil historii rodu Škodů ve Škodovce. Šimonek mezitím vstoupil do politiky: byl zvolen prezidentem Hospodářské úvěrní banky pro Čechy a senátorem za agrární stranu. V Senátu působil až do své smrti v roce 1934.

Ironií je, že právě za „zásluhy o válečný průmysl" — tedy budování zbrojní kapacity Rakousko-Uherska — získal v červenci 1918 od císaře Karla I. titul „Edler von Mladatov". Nobilitační listina ale byla hotova až počátkem roku 1919, kdy šlechtické tituly v Československu už neplatily. V republice, která se vůči monarchii ostře vymezovala, se svému šlechtictví raději nehlásil. Jak později říkal jeho pravnuk Jaromír: „Šlechtici nás udělal císař, tedy z vůle boží."

Tři panství na Kokořínsku — a obcházení pozemkové reformy

Šimonek postupně koupil zámeček Lobeč (1913), zámek Stránov (1917) a hrad Housku (1924). Vytvořil dominium o více než 2 500 hektarech — 500 hektarů polí, 2 000 hektarů lesů a rybníky — přestože záborový zákon z roku 1919 omezoval vlastnictví na 250 hektarů celkové půdy.

Jak to dokázal? Jako senátor agrární strany měl politické konexe, které mu umožnily obejít ustanovení prvorepublikové pozemkové reformy. Z plánovaných 4 milionů hektarů, které měla reforma přerozdělit, bylo skutečně odebráno jen 44 %. Zatímco stará šlechta přicházela o majetek, nová průmyslová elita jej získávala.

Hrad Housku — založený Přemyslem Otakarem II. v letech 1270–1280 a opředený legendou o bráně do pekel — koupil v roce 1924 od hraběnky Eleonory Andrássyové. Do roku 1928 ho nechal nákladně opravit k desátému výročí republiky. Kaple hradu obsahuje unikátní gotické fresky z doby kolem roku 1330, které rodina později obnovovala deset let s pomocí Národního památkového ústavu. Zámek Stránov získal svou novorenesanční podobu přestavbou v letech 1890–1894 podle projektu Josefa Schulze, autora Národního muzea.

Lev César, medvědi a podezřelá smrt u Svijan

Šimonkův syn František žil na Stránově od svatby v roce 1920 do roku 1950 s manželkou Boženkou, dcerou prezidenta Pražské plodinové burzy. Na zámku choval malou zoologickou zahradu — opice, lva Césara a dva medvědy. Zemřel 6. dubna 1950 při automobilové nehodě u Svijan, kterou podle rodiny zavinil člen StB.

V roce 1948 byl veškerý rodinný majetek znárodněn. Ze soupisu 750 znárodněných položek z vybavení zámku Stránov se rodině vrátilo pouze 35 kusů — a deset z nich tvořila sbírka motýlů, jak později říkala prapravnučka Zuzana Pavlíková Šimonková.

Vdova Boženka odcházela ze Stránova jen s košíkem, ve kterém měla urnu manžela. Uchýlila se na katolickou faru, kde ji farář přivítal slovy: „Paní patronko, fara vám je k dispozici." Na faře žila až do roku 1975. Za komunismu Stránov sloužil jako dětský domov — s toaletami a umývárnami v reprezentačních prostorách.

Restituce: zmírnění křivd, nikoli náprava

Vnuk Jiří Šimonek rukoval k PTP na 39 měsíců, pak musel na dva roky na doly. Pravnuk Jaromír (1945–2021) nesměl za komunismu studovat průmyslovku — vyučil se chovatelským směrem. Majetek restituoval od roku 1990 se sestrou Blankou Horovou. Lesní majetky byly pohromadě od 1. ledna 1996.

„Restituce je zmírnění křivd, nikoli náprava křivd," říkal Jaromír Šimonek. Hrad Houska byl poprvé v historii zpřístupněn veřejnosti v roce 1999, zámek Stránov v roce 2004.

Dnes majetek spravuje prapravnučka Zuzana Pavlíková Šimonková, inženýrka zemědělské ekonomiky. Obhospodařuje 2 000 hektarů lesů (58 % borovice, 17 % smrk) a 620 hektarů polností prostřednictvím firmy Dvůr Lobeč. Říká o sobě, že je víc statkářkou než zámeckou paní. „Žijeme z lesů a polí. Památky jsou hlavně díra na peníze," shrnuje realitu správy historického dědictví. Na Stránově dnes pořádá „Tajemné večery" — interaktivní detektivní večeře inspirované českým kriminálním filmem natočeným na zámku v roce 1933.