100 let Arnošta Lustiga: festival AL100 v deseti zemích

Příjmení znamená „veselý" — a Lustig takový zůstal i po Osvětimi

Arnošt Lustig, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století a přeživší holokaustu, by 21. prosince 2026 oslavil 100 let. Jeho dcera Eva připravila celoroční mezinárodní FestivAL100 v deseti zemích na čtyřech kontinentech pod záštitou UNESCO a prezidenta Petra Pavla.

Lustig v němčině znamená „veselý". Podle vzpomínek přátel mu to sedělo — i po Osvětimi a Buchenwaldu zůstal energický a plný humoru. Literární historik Michal Bauer ho popsal jednoduše: „Byl živelná síla." Novinář Karel Hvížďala dodal: „V každé situaci nacházel záblesk naděje."

Sto let od jeho narození připomíná Lustigovo dílo a odkaz festival, který jeho dcera Eva Lustigová zorganizovala ve spolupráci s Nadačním fondem Arnošta Lustiga, Památníkem národního písemnictví a Muzeem literatury. Cíl: oslovit přes 60 000 lidí. Lustigovo výročí je jedním ze dvou českých výročí zařazených na seznam UNESCO pro období 2026–2027 — tím druhým je 150 let od narození Tomáše Bati.

Od Terezína po Pražské povstání: životní příběh Arnošta Lustiga

Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v pražské Libni do židovské rodiny. V patnácti letech byl deportován do Terezína, poté do Osvětimi a Buchenwaldu. V roce 1945 uprchl z transportu do Dachau a vrátil se do Prahy, kde se zapojil do Pražského povstání.

Lustigův otec byl malý obchodník. Po nacistické okupaci v roce 1939 byl patnáctiletý Arnošt vyloučen ze školy a musel pracovat v krejčovské dílně a kožedělné továrně. V roce 1942 ho deportovali do Terezína — bylo mu patnáct. O dva roky později následoval transport do Osvětimi, kde byl jeho otec zavražděn v plynové komoře.

Z Osvětimi putoval do Buchenwaldu a podtábora HASAG Leipzig-Meuselwitz. V lednu 1945 ho naložili do transportu směřujícího do Dachau. Lokomotivu vlaku ale zničil americký stíhací bombardér — a Lustig utekl. Vrátil se do Prahy včas, aby se v květnu 1945 zúčastnil Pražského povstání.

Spisovatel, scenárista, profesor — kariéra ve třech zemích

Lustig napsal 24 beletristických knih, 15 sbírek povídek a 13 filmových scénářů. Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, získal Cenu Franze Kafky a jeho díla přeložili do desítek jazyků.

Po válce studoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově a pracoval v Československém rozhlase. Jako válečný zpravodaj pokrýval izraelskou válku za nezávislost v letech 1948–1949 — tam poznal svou budoucí manželku Věru Weislitzovou, dobrovolnici izraelské Hagany. Věra sama přežila Terezín a později se stala spisovatelkou — vydala básnickou sbírku Dcery Olga a Lea (1994) i povídky Pes z Klagenfurtu (2001).

Literární debut přišel v roce 1958: Noc a naděje a Démanty noci. Obě knihy zaznamenaly okamžitý úspěch. K vrcholům jeho tvorby patří Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) a Krásné zelené oči (2004). Dcera Eva Lustigová říká o otcově díle: „Leitmotivem celé jeho tvorby je: co můžeme dělat ve světě, kde se lidé navzájem zabíjejí?"

Lustig upozornil režiséra Jána Kadára na povídku Ladislava Grosmana, z níž vznikl Obchod na korze (1965) — první československý film oceněný Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Lustig k němu napsal dialogy. Jeho vlastní povídka Tma nemá stín posloužila jako předloha filmu Démanty noci (1964) režiséra Jana Němce — klíčového snímku československé nové vlny, který získal Velkou cenu za nejlepší debut na festivalu v Mannheimu.

Emigrace, návrat a byt od Havla

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zastihla Lustigovu rodinu na dovolené v Itálii. Přes Izrael a Jugoslávii emigrovali do USA, kde Lustig přednášel na American University ve Washingtonu.

V roce 1967 Lustig ostře kritizoval komunistický režim na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů a vzdal se členství v KSČ na protest proti přerušení vztahů s Izraelem. O rok později jeho díla zakázali a většinu tvůrčího života strávil v exilu. Na American University získal v roce 1978 profesuru literatury a filmu.

Po sametové revoluci se vrátil a pendloval mezi Prahou a Washingtonem. V roce 2003 odešel do důchodu a usadil se trvale v Praze — prezident Václav Havel mu nabídl byt na Pražském hradě. V roce 2008 získal Cenu Franze Kafky, o rok později se dostal na shortlist Man Booker International Prize.

Lustig zemřel 26. února 2011 v Praze ve věku 84 let po pětileté nemoci Hodgkinovým lymfomem. Přesně v den 15. výročí jeho smrti, 26. února 2026, byla slavnostně otevřena Knihovna Arnošta Lustiga v Moravské zemské knihovně v Brně.

FestivAL100: literatura, film, divadlo i výstava v planetáriu

Celoroční FestivAL100 probíhá v deseti zemích na čtyřech kontinentech. Program zahrnuje filmové přehlídky, výstavy, divadelní adaptace a vzdělávací projekty pro školy — to vše pod záštitou prezidenta Pavla, primátora Prahy a České komise pro UNESCO.

V Praze nabízí festival filmovou přehlídku v kině Ponrepo (každou středu promítání filmů podle Lustigových předloh), lyricko-hudební pásmo v Maiselově synagoze s Jiřím Lábusem, Vilémem Udatným a Mášou Málkovou, taneční adaptaci povídky Tma nemá stín v podání souboru Bohemia Balet i literární procházku „Arnoštova Libeň" po čtvrti, kde se spisovatel narodil.

Mezinárodní putovní výstava „Já chci být člověk — zpráva Arnošta Lustiga hvězdám a nejen jim" cestuje mimo jiné do planetária v izraelské Netanyi. V Praze bude k vidění v Didaktikonu na Kampusu Hybernská s workshopy pro studenty.

Eva Lustigová, která se v roce 1968 jako dvanáctiletá musela s rodiči vydat na cestu do exilu, o festivalu říká: „Přestože tady Arnošt není, je bezpochyby přítomen." A dodává: „Humanismus nemusíme dovážet ani vyvážet. Stačí ho pěstovat."

Syn Josef Lustig, filmový režisér a spoluzakladatel Nadačního fondu, natočil o otci dokument s typicky lustigovským názvem — Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky (2010). I v názvu dokumentu je patrný humor, který Arnošta Lustiga definoval celý život.