Válka s Íránem: tři překážky míru na jednání v Pákistánu

Nejvyšší americko-íránský kontakt od roku 1979

Viceprezident JD Vance dorazil 11. dubna 2026 do Islámábádu, aby vedl americkou delegaci na mírových jednáních s Íránem. Jde o první přímý americko-íránský kontakt na úrovni viceprezidenta od islámské revoluce v roce 1979 — a zároveň o pokus proměnit křehké dvoutýdenní příměří v trvalý mír po šestitýdenní válce.

Delegace sedí v oddělených místnostech hotelu Serena v bezpečnostní červené zóně Islámábádu. Pákistánští představitelé mezi nimi přenášejí zprávy — ani teď si obě strany nesednou k jednomu stolu. Na americké straně je vedle Vance vyslanec Steve Witkoff a Jared Kushner s 30členným bezpečnostním týmem. Íránskou delegaci vedou ministr zahraničí Abbas Araghchi a předseda parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf.

Jak válka začala a kde jsme po šesti týdnech

Dne 28. února 2026 zahájily USA a Izrael společnou vojenskou operaci proti Íránu — Pentagon ji pojmenoval Epická zuřivost (Epic Fury), izraelská armáda Řvoucí lev (Roaring Lion). Cílem byly íránské vojenské a jaderné objekty.

Při útocích byl zabit íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí a desítky vysoce postavených představitelů. Jeho nástupcem se stal syn Mojtaba Chameneí — v rozporu se zakládajícím principem Islámské republiky, která vznikla právě na odmítnutí dynastického nástupnictví šáha Pahlavího.

Írán odpověděl operací Skutečný slib 4 — stovky dronů a balistických raket mířily na americké základny v Jordánsku, Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru, Iráku, Saúdské Arábii, SAE i na Izrael. Íránská kapacita balistických raket sice klesla o 90 %, ale rozsah odvetných útoků napříč celým Perským zálivem překvapil americké plánovače.

Bilance je krutá: přes 3 600 mrtvých v Íránu (z toho přes 1 700 civilistů, 15 % mladších 18 let), 13 amerických vojáků a 1 497 obětí v Libanonu. Válka stála USA odhadem 35 miliard dolarů za pět týdnů — prvních šest dnů přišlo na 11,3 miliardy, což je nejrychlejší tempo nákladů v historii amerických konfliktů.

Podmínky míru: dva plány, žádná shoda

Írán předložil vlastní 10bodový mírový plán, USA odpověděly 15bodovým protinávrhem. V klíčových bodech — jaderný program, Hormuzský průliv a Libanon — stojí obě strany na zcela opačných pozicích.

Příměří zprostředkované Pákistánem začalo platit 8. dubna 2026. Írán se zavázal znovu otevřít Hormuzský průliv a umožnit průjezd až 15 lodím denně. Ale trvalý mír zatím nemá kontury — jak ukazuje srovnání obou návrhů:

Oblast	Íránský 10bodový plán	Americký 15bodový plán
Jaderný program	Akceptace obohacování uranu	Žádné jaderné zbraně, předání obohaceného uranu
Hormuzský průliv	Íránská kontrola, poplatky za průjezd	Svobodná námořní zóna
Sankce	Zrušení všech primárních i sekundárních sankcí	Podmíněné uvolňování
Vojenské síly	Stažení amerických bojových sil z regionu	Nespecifikováno
Proxyskupiny	Zastavení operací proti spojeneckým skupinám	Ukončení regionálních proxyskupin
Libanon	Nedělitelná součást příměří	Není součástí dohody
Reparace	Kompenzace válečných škod	Nezmíněno
Zajištění	Závazná rezoluce Rady bezpečnosti OSN	Nespecifikováno

Trump shrnul americkou pozici jednou větou: „Žádná jaderná zbraň. To je 99 procent toho." Ghalibaf naopak stanovil dvě precondice ještě před zahájením samotných jednání: příměří v Libanonu a uvolnění zmrazených íránských aktiv.

Proč zrovna Pákistán — a proč ne Čína

Pákistán se stal mediátorem díky unikátní kombinaci: sdílí hranici s Íránem, nemá diplomatické vztahy s Izraelem, obnovil vztahy s USA a je závislý na ropě z Hormuzského průlivu. Rusko bylo zaměstnáno Ukrajinou, Čína příliš napojena na Írán.

Pákistánská mediace funguje na dvou kolejích. Premiér Šaríf vede veřejná jednání, zatímco armádní šéf Asim Munír operuje jako klíčový tajný kanál díky dlouholetým vazbám na íránskou armádu. „Obě strany prokázaly pozoruhodnou moudrost a pochopení," prohlásil Šaríf po vyhlášení příměří. Bílý dům uvedl, že Trump souhlasil s příměřím „na základě rozhovorů s premiérem Šarífem a polním maršálem Munírem."

Mezitím Čína a Rusko posilují íránskou vyjednávací pozici dodávkami zbraní. Rusko podepsalo tajnou smlouvu na 500 odpalovacích zařízení Verba MANPADS (přenosných protiletadlových raketových systémů) a 2 500 raket v hodnotě 589 milionů dolarů. Čína urychluje dodávky nadzvukových raket CM-302 schopných ohrozit americké letadlové lodě. Írán navíc přešel na čínský navigační systém BeiDou-3 místo západního GPS.

Vance: odpůrce válek jako tvář mírových jednání

JD Vance, veterán války v Iráku a dlouholetý skeptik zahraničních intervencí, stojí před nejnáročnějším diplomatickým úkolem své kariéry — přeměnit křehké příměří v mír, zatímco jeho vlastní politická základna se rozpadá.

„Pokud Íránci neudělají přesně to samé, zjistí, že prezident Spojených států si nenechá nic líbit. Je netrpělivý. Je netrpělivý, aby se posunul kupředu," prohlásil Vance v Budapešti den po vyhlášení příměří. Zároveň varoval Írán: „Pokud chce Írán nechat tato jednání zkolabovat — v konfliktu, kde ho mlátili — kvůli Libanonu, který s nimi nemá nic společného a o kterém USA nikdy neřekly, že je součástí příměří, je to jejich volba."

Araghchi kontroval: „Pokud budou útoky proti Íránu zastaveny, naše ozbrojené síly ukončí své obranné operace." Zároveň ale varoval, že Teherán může příměří opustit, pokud izraelské útoky na Libanon budou pokračovat.

Válka přitom rozbila Trumpovu vlastní mediální základnu. Tucker Carlson pronesl 43minutový monolog, v němž označil Trumpovu rétoriku vůči Íránu za „morálně zkorumpovanou" a „zlou". Candace Owens vyzvala k odvolání Trumpa podle 25. dodatku Ústavy. Podle průzkumu Fox News je 58 % amerických voličů proti vojenské akci v Íránu a Trumpova neoblíbenost dosáhla maxima druhého funkčního období — 59 %.

RAND Corporation hodnotí válku jako „dilema, nikoli debakl" — z vojenského hlediska USA a Izrael zničily většinu cílů a íránská kapacita balistických raket klesla o 90 %, ale politické cíle zůstávají nedosažené. Hizballáh v Libanonu, milice v Iráku a Húsíové v Jemenu zůstávají z velké části nepoškozeny.

Může země bez diplomatických vztahů s Izraelem zprostředkovat mír, který se Izraele přímo týká? A co říká o stavu americké diplomacie, že vyjednávat jede realitní magnát a zeť prezidenta místo profesionálních diplomatů?