Hana Hegerová: život a dílo královny českého šansonu

Pět let bez královny šansonu

Hana Hegerová (1931–2021) byla nejvýznamnější československou šansonérkou, která propojila francouzskou tradici s českou popkulturou. Za svou kariéru prodala přes 1 580 000 nosičů, vystoupila v pařížské Olympii a získala státní vyznamenání od tří zemí — Česka, Slovenska i Francie.

Dne 23. března 2026 uplyne přesně pět let od chvíle, kdy Hana Hegerová naposledy zavřela oči v pražské Nemocnici Na Homolce. Bylo jí 89 let. Její popel byl podle jejího přání rozsypán do Dunaje u Komárna — města na pomezí dvou zemí, které ji celý život definovaly.

Za těch pět let se její odkaz nezmenšil. V Hurbanově na Slovensku otevřeli pamätnou izbu v domě, kde prožila mládí — s šaty z pařížské Olympie, vinylovou sbírkou i korespondencí. Režisér Fero Fenič připravuje k výročí dokumentární sérii pro Českou televizi. A písně jako Levandulová nebo Čerešně znějí na českých rádiích dál.

Kdo ale byla žena, která zpívala česky, slovensky, francouzsky, německy, anglicky i jidiš — a nikdy nezpívala „blbosti"?

Od Bratislavy po Semafor — jak se z Carmen stala Hegerová

Hegerová se narodila 20. října 1931 v Bratislavě jako Carmen Mária Štefánia Beatrix Farkašová do rodiny bankéře. Po rozvodu rodičů se ve 14 letech přestěhovala s matkou do Hurbanova, kde maturovala na gymnáziu v Komárně a pracovala jako úřednice ve Škodových závodech.

Její cesta k hudbě nebyla přímočará. V Bratislavě navštěvovala baletní školu při Národním divadle (1937–1942), absolvovala divadelní kurz při státní konzervatoři (1951–1953) a v roce 1954 se poprvé objevila ve filmu Frona režiséra Jiřího Krejčíka — pod jménem Hana Čelková.

Příjmení Hegerová získala krátkým sňatkem s divadelním dramaturgem Daliborem Hegerem, s nímž měla syna Matúše. Manželství se rychle rozpadlo, ale jméno zůstalo. Pěvecký debut přišel v roce 1957 v bratislavské Tatra Revue.

Zlom nastal v roce 1962. Jiří Suchý ji přijal do divadla Semafor, kde debutovala 22. října v inscenaci Zuzana je zase sama doma. Suchý později vzpomínal: „Byli jsme okouzleni, protože Hana Hegerová byla absolutně jiná než všechny ostatní herečky a zpěvačky, které jsme znali." V Semaforu zářila až do roku 1966 — včetně jazzové opery Dobře placená procházka (1964) a filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů.

V roce 1966 vydal Supraphon její první studiové album Šansony s Hanou Hegerovou. Začala éra, která přepsala českou populární hudbu.

Paříž, Olympia a přezdívka Piaf z Prahy

V roce 1967 vystoupila Hegerová jako hlavní hvězda programu v pařížské Olympii — jedné z nejprestižnějších koncertních síní v Evropě. Ředitel Olympie Bruno Coquatrix ji předtím slyšel v Alhambře na Václavském náměstí a prohlásil: „Znám velice dobře všechny umělce ze Semaforu i z divadla Rokoko a pro mne je v Československu velkou hvězdou Hana Hegerová."

V témže roce reprezentovala Československo na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. V Paříži si vysloužila přezdívku Piaf z Prahy — přirovnání k Édith Piaf, jejíž písně patřily k jejímu stálému repertoáru. Ale Hegerová nebyla jen interpretkou francouzských šansonů. Zpívala české verze Jacquese Brela a Kurta Weilla, ale především původní šansony českých autorů — Pavla Kopty, Jiřího Suchého a později legendární dvojice Petr Hapka a Michal Horáček.

Sama o svém přístupu k interpretaci řekla: „Musím věřit každému slovu, které zpívám." Právě tahle nesmlouvavost ji odlišovala od ostatních. Nešlo o techniku — šlo o pravdivost.

Normalizace, vězení a žena, která odmítla mlčet

Po sovětské okupaci v roce 1968 komunistický režim Hegerové zakázal vystupovat. Na přelomu 70. a 80. let strávila šest měsíců ve vězení za údajnou zpronevěru 221 021 Kčs — peněz omylem připsaných na její účet místo Karlu Gottovi. Z vězení ji dostala Jiřina Švorcová.

Období normalizace bylo pro Hegerovou devastující. Zákaz vystupování ji připravil o práci i o vztah s režisérem Janem Roháčem, její největší životní láskou. „Nejhůře mi bylo v době zákazu, kdy se mi i rozpadl vztah. Musela jsem se naučit žít sama a bez práce," vzpomínala.

Případ s údajnou zpronevěrou má dodnes otazníky. Kniha Tomáše Padevěta Carmen — skutečný život Hany Hegerové (autorizovaná biografie, 500 stran, 10 let práce, přibližně 100 konzultovaných osob) naznačuje, že uvěznění mohlo být provokací StB. U výslechu se jí ptali na samizdaty, auta a Václava Havla — ne na peníze. Sama říkala: „Věděli, že nejsem jejich."

Za Hegerovou se nepostavili kolegové zpěváci. Paradoxně zasáhla herečka Jiřina Švorcová — členka ÚV KSČ —, která jako předsedkyně Svazu českých dramatických umělců napsala žádost o milost prezidentu Husákovi. Ten jí vyhověl. V roce 1983 se Hegerová vrátila na koncertní pódia.

Potměšilý host a comeback, který změnil českou hudbu

Album Potměšilý host (1987), které vzniklo spoluprací Hegerové se skladatelem Petrem Hapkou a textařem Michalem Horáčkem, zahájilo jednu z nejúspěšnějších autorských dvojic české populární hudby. Za album získala Hegerová v roce 1992 platinovou desku od Supraphonu.

Pro Horáčka to byl tvůrčí debut. „Z osobního hlediska pro mě byla mimořádná v tom, že to byla ona, kdo mi dal první šanci vůbec vstoupit do té extraligy a zahájila mou textařskou kariéru," řekl později. Z alba pochází hit Levandulová — píseň, kterou dnes zná každá generace českých posluchačů.

Hegerová vydala celkem šest studiových alb u Supraphonu (1966–2010). Její poslední — Mlýnské kolo v srdci mém (2010) — se stalo jedním z nejprodávanějších alb roku v ČR. V říjnu 2011 převzala diamantovou desku za více než 1 580 000 prodaných nosičů a ukončila koncertní kariéru.

Její dlouholetý klavírní doprovod Petr Malásek po jejím odchodu řekl: „Na odchod Paní se nešlo připravit. Měla zvláštní naléhavost, která nepopsatelným způsobem oslovovala."

Vyznamenání tří zemí a odkaz, který přetrvává

Hegerová patří k nemnoha českým umělcům, kteří obdrželi státní vyznamenání od tří zemí. V roce 2002 jí prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy, v roce 2014 prezident Zeman Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Francie ji v roce 2013 jmenovala komandérem Řádu za zásluhy a Slovensko jí v roce 2016 udělilo Řád Ľudovíta Štúra II. třídy.

Hegerová koncertovala ve více než 20 zemích, natočila filmové role — včetně dramatu Naděje (1963) režiséra Karla Kachyni — a stala se jednou z nejprodávanějších českých interpretek všech dob.

Její osobní život nebyl jednoduchý. Syn Matúš Heger, který se stal hasičem na Slovensku, zemřel v říjnu 2015 ve věku 60 let. Velká láska Jan Roháč, režisér, s nímž se poznala v pražské vinárně, ji opustil kvůli záletům — a po něm si už nikoho natrvalo nepustila do života. Roháč zemřel v roce 1980.

V Hurbanově dnes funguje pamätná izba v domě, kde Hegerová prožila mládí. Jsou v ní vystaveny osobní předměty včetně šatů z pařížské Olympie, knihovny, vinylových desek a korespondence. Na spojení domu s Hegerovou upozornil zakladatele Maroše Poništa její bratr, rodinný přítel Poništovců.

Znáte písně Hany Hegerové z vlastního poslechu, nebo je znáte hlavně z vyprávění rodičů a prarodičů? Co myslíte — proč některé hlasy přežijí svou dobu?